14. duben, 2211. pátek

Vše nejlepší k mým narozeninám. Velká jednička a osmička! Super, že ano? I když... nechci, aby to znělo, jako že jsem otrava, ale 18-tiletá se cítím stejně jako 17-tiletá, jenom s tím rozdílem, že si můžu koupit zbraň a řídit vznášedlo. Představovala jsem si, že číslice 18 vnese světlo do černých hlubin mé duše a zjeví nějakou velkou pravdu o vesmíru. Něco jako smysl života, nebo alespoň vysvětlení, proč jsou všichni chlapi úplní idioti. Ale... ne. Nic. Dnes jsem ta stejná osoba jako včera. Žádný rozdíl. Stará nudná April, lapená ve stejném nudném životě.
Což mi ale umožňuje dokázat něco velkého: jenom odsud musím brzo vypadnout. Musím odejít. Nic tady pro mne není. Žádná budoucnost a minulost bych nejraději celou zapomněla. Znám místo, kam chci jít. Benátská akademie výtvarných umění v Newportu.

...

Bůh ví, zda mě přijmou do podzimního semestru, ale zkusit to MUSÍM. Sarah byla přijata minulý rok a slíbila mi, že u ní mohu chvíli zůstat, dokud neseženu práci a bydlení.
Psát o odchodu je děsivé i vzrušující zároveň. Děsivé proto, že jsem doopravdy nikdy nestála na vlastních nohou, nikdy jsem také nebyla v Newportu. A samozřejmě se také děsím toho, že „dobrý, starý tatínek“ to zjistí a přinutí mne zůstat. Ne, že by mohl, ale určitě to zkusí. Na druhou stranu je to už příliš vzrušující! Nedokážu si představit, jak začnu žít na místě, jako jsou Benátky! Z toho, co jsem slyšela, vypadají SKVĚLE – spousta malých kavárniček a síť kanálů jako v „opravdových“ Benátkách v Itálii. Žije tam mnoho mladých a tvořivých lidí, kteří se nebojí vypadat či mluvit jinak, což je příjemná změna proti tomuto místu.

...

22. duben

Dnes jsem volala na Akademii a ptala se na podmínky přijetí ke studiu. Řekli mi, že „až přijedu“, mám přinést nějaké své práce. Opravdu nemají žádné zvláštní požadavky, jenom jestli jsi talentovaná a nebojíš se tvrdé práce. Paní, s níž jsem mluvila, byla milá, ale nic mi neslíbila. Říkala, že mají mnoho uchazečů, ale můžou přijmout pouze omezený počet. Vím, že i když jsem neměla moc tréninku, je má práce dobrá. A tvrdá práce mi vůbec nevadí. Tak proč jsem pořád nervózní???

...

1. červen

Je mi líto, že nedokážu ve svém deníku držet krok s událostmi, ale zkoušky a vše ostatní bylo dost těžké, nebyl prostě čas. Já vím, já vím, ŠPATNÁ výmluva. Musím si dát oddech a od teď udržovat můj deník aktuální!

...

22. červen

AAAAARGH! Tři týdny totálního mlčení! Listuji zpátky deníkem a divím se – kde jsem, brala čas psát tolik a tak často? No dobrá, pokusím se vzpomenout, co se tu dělo v několika posledních týdnech...
Všechny zkoušky jsem složila se samými jedničkami a zítra ráno opouštím svůj domov. Ano, dělám skok do velkého neznáma, nikdy se nevrátím zpět. Vybrala jsem si veškeré své úspory z banky -- $ 2190—a sbalila kufr, tašku se svými šaty, pracemi, knihami a pár drobnostmi, bez kterých nemohu být. Naneštěstí toho musím spoustu opustit – mé staré hračky, pár velkých pláten, mou obrazovku. Nemám se komu svěřit. Nechám dopis pro mou rodinu, ale nenapíšu, kam odcházím. 18 let pod neustálým dohledem stačilo, nic z toho svinstva si nechci vzít s sebou do nového života.

...

Když jsem se dnes ráno balila, najednou se mi vybavilo něco již dávno zapomenutého. Když jsem byla dítě, schovávala jsem si všechny kresby pod prkny v podlaze, aby je nenašel otec a nenadával mi za plýtvání časem. Krabice byla tam, kde jsem ji před víc než šesti lety schovala. Neměla jsem chuť si kresby hned prohlížet, tak jsem sbalila krabici a dala ji do tašky. Prohlédnu si je v Benátkách. Nemyslím si, že teď je ten pravý čas pro nostalgické vzpomínání na dětství, ale jsem ráda, že jsem si na tu skrýš vzpomněla. Takže, dnes je ta noc. Vyplížím se odsud ve čtyři ráno, abych chytla vlak do Greenvalu a odtud rovnou do VELKÉHO MĚSTA – Newportu. Při dnešní večeři uvidím naposledy mámu, tátu, Daniela a Owena. Nedělám si starosti, zda ještě někdy uvidím tátu, ale je mi líto mámy.
...
Já ale vím, že ji budu chybět, a vím, že se bude cítit velice provinile, až obrátí svůj vnitřní zrak k cestě, po které mě provázela po celé ty roky. Pokud jde o Dannyho a Owena, tak to opravdu nevím. Danny je hajzl – mohl by se (teoreticky) polepšit, i když pochybuji, že by chtěl. A co Owen – to je ještě dítě, má lepší předpoklady, ale pokud zůstane pod otcovým dohledem, tak ztrácím optimismus

...

Dnes v noci se půjdu rozloučit s rybníčkem. Nebyla jsem tam už dost dlouho – od toho BLÁZNIVÉHO dne. Musím to místo naposledy vidět, jinak to nikdy nedostanu z hlavy. Co se týče mých kamarádů, nechci nic říkat. Napíšu jim, až se dostanu do Newportu. Do Benátek.
Tak tohle je poslední zápis napsaný v tomto domě, v tomto pokoji. Nějakým zvláštním způsobem, který nechápu, mi bude chybět. Sice ne moc, ale vyrůstala jsem zde, strávila tu 18 LET ... ach můj bože... na tomto místě, a to nejde hned tak zapomenout. Nechci se cítit provinile za to, co dělám, ale nedokážu si pomoci; cítím se trochu bídně. Ale víc než cokoliv jiného mne vzrušuje představa, co přinese zítřek. Myslím - ano, věřím, že budu opravdu šťastná! ... jen ta představa...

...

16. listopad

Milý deníčku, už se ti snad ani nebudu zkoušet omlouvat. Je to ode mne přímo necitelné, jak moc tě zanedbávám, ale na svoji obranu musím uvést, že se během těch několika měsíců docela změnil můj život. Když jsem totiž opustila svůj domov a přijela do Newportu, neznala jsem tady téměř nikoho. Naštěstí mé kroky vedly do čajovny Fringe, kde se mne ujal Charlie, Charlie studuje taneční obor na akademii. Ještě nikdy jsem nepoznala tak ochotného člověka... pořád má dobrou náladu a každému pomůže, zkrátka gentleman se vším všudy. Pomohl mi sehnat ubytování a dokonce se u mne přimluvil i v čajovně, kde si nyní vydělávám na nájem a školné. Není to nádherné najít si hned první den ve velkém městě tak skvělého přítele!
Bydlím v Hraničářském domě na pomezí Benátek (část Newportu), který spravují dvě ženy Fiona a Mickey. Je to zajímavý pár, obě jsou velice příjemné, zvláště s Fionou si často vyměním pár slov o tom, jak se vyvíjí život v Newportu. Nedovedu si představit lepší domácí, navíc levnější pokoj bych v celém městě asi nesehnala.
Nesmím také zapomenout na Emmu, mou nejlepší kamarádku. Jednou z ní bude uznávaná holografická sochařka. Její výtvory jsou nádherné již nyní a ve škole má dostatek prostoru se neustále zlepšovat. Je s ní vždycky sranda a kluci se na ní lepí jako mouchy na mucholapku, jenže většinou za moc nestojí. Má zkrátka smůlu, ale věřím, že si poradí... Aby vše nebylo tak perfektní, tak jeden můj spolubydlící, Zack Lee – jinak snad největší kretén, kterého jsem poznala, mi neustále nadbíhá. Tedy lépe řečeno snaží se mne svést do postele jen proto, aby si mohl přidat další čárku do svého notesu. Moc si o sobě myslí a přitom si nevidí ani na špičku svého nosu...
... a ve škole mám nyní také spoustu práce. Baví mě to, ale strašně vyčerpává. Pokud se však chci udržet, musím vydržet trošku toho nepohodlí.

10. července 2212

Zase noční můra! Kdy se konečně pořádně vyspím! Již od ledna se mi neustále opakují velice živé sny. Zezačátku to nebylo tak často, ale nyní se to stává skoro každou noc. Musím s tím něco dělat...

Pátek, 13. července

Takhle brzy ráno... a já se ani nepokouším popsat sen, který se mi zdál minulou noc. A už konec s pohádkami! Potřebuji začít snít o klucích a nákupech... však víš, o těch různých důležitých věcech v životě.
Právě jsem si taky uvědomila, že studentská výstava začne za méně než dva týdny! Můj „obraz“ – a já si myslíme, myšleno v širším slova smyslu – že nejsme příliš blízko k tomu, aby bylo možno obraz prezentovat. I to je přehnané. Vše, co mám, je čisté plátno, které může ohromit pár bláznivých lidí (jako třeba „no teda, jaký expresivní úkaz NICOTY“), ale neošálí mé učitele.
Tak dnes musím věnovat alespoň šest hodin práci ve studiu a doufat, že mě inspirace zasáhne jako blesk z čistého nebe. To se může stát.

...

Páteční ráno (zase)

Tak jsem jako obvykle na cestě do školy. Ještě napůl spím a jsem skoro uvařená (počasí bylo posledních pár dnů přinejmenším nesnesitelné). Chci se do studia dostat co nejdříve to půjde... a chlapík jménem Cortez, který sedává KAŽDÝ DEN před domem na mě vždy zavolá... No dobrá, osobně proti tomu chlapíkovi nic nemám. Vždy prohodím pár slov o počasí, pokouším se UKONČIT rozhovor, a pak...
Jak jen může vědět, že mívám noční můry? Jedině, že by mu Emma, Charlie nebo Fiona něco řekli – a oni ví, že nemají – jak jinak to může vědět? Vím, že je potrhlý, pořád plácá něco o „osudu“? Asi si příliš často píchal nějaké svinstvo, když jeho věk měl ještě dvě číslice.

...

Je pátek odpoledne a dnes ráno jsem udělala kus práce na svém obrazu! Šokující, že ano? Copak asi spustilo tu lavinu (dobrá, abych nekecala, bylo spíše mrholení) tvořivosti? Šálek kakaa včera večer? Počasí? Mé potlačované sexuální touhy? Mé sny?
Jasně, noční můra o mluvícím stromu – počkat, ne, byl to „Duch lesa“ – a o dračici a ...cože? Víru Chaosu? ...to ze mě stoprocentně vymáčklo nějakou šťávu tvořivosti. Jasňačka. Tak to bylo.
Tak, pracovala jsem tedy pár hodin na obrazu a pak mi Emma něco řekla. Ta... osoba. Cortez. Chce se se mnou setkat. A nejenom to, dokonce neřekl KDE se chce sejít. Ne, on mi prostě po Emmě vzkázal hádanku: „Kde děti zviditelňují své sny.“ Ach bože. Je to NAPROSTÝ cvok. Co se mě týká, bude čekat tam „kde si děti zviditelňují své sny“ asi do konce léta.

...

Už z toho začínám magořit. Myslím, že noční můry mi můžou usmažit mozek, ale nikdy bych nečekala, že po nich začnu mít VIDĚNÍ.
Ale stalo se, bylo to jasné jako sluneční paprsek. Říkám si, April, holka neblbni, to co jsi dnes viděla, není projev zdravého rozumu. Holografické sochy prostě neožívají, aniž bych si šňupla nějakou drogu nebo se neopila.
Ale zase, jestli jsem duševně vyšinutá, tak proč nevidím opeřeného růžového králíka zrovna teď? A proč nikdo nepozoroval nic podivného na mně?
Možná bych měla... je mi protivné to vyslovit... Možná bych měla nakonec opravdu promluvit s Cortezem, protože mi možná něco může říci o mých zhmotňujících se nočních můrách...
Teď už VÍM, že se ze mne stává blázen